V květnu roku 1796 otiskuje Berlinische Monatsschrift kratší Kantův text Von einem neuerdings erhobenen vornehmen Ton in der Philosophie (O povýšeném tónu, jenž nově zaznívá ve filosofii). Vedle tématu náležité filosofické metody se v něm Kant dotýká otázky hranic možné zkušenosti a vypořádává se s filosofií založenou na „citu“, jež tyto hranice překračuje. Kant tak reaguje na výtky, které mu v komentáři ke svému překladu Platonových Listů [1] adresoval Johann Georg Schlosser (1739–1799), právník, spisovatel a zastánce platonismu v tehdejším německém myšlení. [2] Schlosser v tomto komentáři hájí především Platónovu politickou filosofii: jakožto odpůrce Francouzské revoluce překládal Listy s vírou, že jeho krajané budou po přečtení „nakloněni odmítnout kazatele svobody.“ [3] V souvislosti s Platónovou metafyzikou se však dotýká právě i Kantovy kritické filosofie, resp. základních principů Kantovy teorie poznání. Poznamenává sice, že Platónovu filosofii není možné jednoduše převzít a že Platón „ve své objektivaci zašel příliš daleko“, [4] k tomu však dodává, „že nejnovější německá filosofie právě tak přes míru utahuje hranice obemykající lidství, nakolik je subjektivizuje. Ze samé starosti, aby se do jejího očištěného či očišťujícího systému nevloudilo nic empirického, … jakoby zcela odstřihuje myslícího člověka od celku přírody a od stvoření, které kolem něho žije a které ho vždy strhává s sebou. Toto myšlení tak možná člověka činí v některých věcech jistějším, ale ve skutečnosti ho nečiní ani moudřejším, ani lepším…“. [5] V jakémsi protitahu vůči kantovskému kriticismu pak Schlosser předpokládá přístupnost neměnných podstat, k nimž dospějeme na základě analogie k vnitřnímu názoru „našich vlastních principů“. [6] Schlosser tu označuje metafyzickou realitu jako „bohyni“, kterou sice nelze bezprostředně uchopit, kterou však lze „tušit“ či „cítit“. [7]
V textu o povýšeném tónu Kant Schlossera nejmenuje, nicméně z citací v textu je zřejmé, že právě Schlosserův komentář k Platónovým Listům jeho reakci vyprovokoval. [8] Kantův text zřejmě míří i na hraběte Friedricha Leopolda zu Stolberga (1750–1819), dalšího překladatele Platónových textů, který – spolu se Schlosserem – kolem sebe soustředil přívržence mysticky laděného platonismu. [9] Schlosser reaguje na Kantův text ještě v prosinci téhož roku v dopise nazvaném Schreiben an einen jungen Mann, der die kritische Philosophie studieren wollte (Dopis mladému muži, který by chtěl studovat kritickou filosofii). V něm mj. naznačuje, že kriticismus představuje oslabení důležitých prvků křesťanské víry. [10] Kant odpovídá v textu Verkündigung des nahen Abschlusses eines Traktats zum ewigen Frieden in der Philosophie (Ohlášení brzkého uzavření dohody o věčném míru ve filosofii) z roku 1797, kde shrnuje svou pozici a kde již Schlossera výslovně jmenuje. Ten pak reaguje Druhým dopisem mladému muži (1798), který Kant nechává bez odpovědi. Jisté kritiky se však Schlosserovi dostane od F. Schlegela, Schillera, Schellinga i Goetha. [11]