Praha 2. prosince 1976
Milá Florence, [1]
jestliže jsem neodpověděl hned na Váš dopis z 19. listopadu, bylo to proto, že jsem nenašel chvíli, kdy bych měl na psaní opravdu volnou hlavu. Vedlo by příliš daleko, kdybych Vám měl vylíčit podrobnosti, ale protože neztrácím naději, že Vás opět uvidím zde, s Jeanem-Claudem [2] (i s J[anine] [3] ), nechávám to spíše na ústní rozhovor. Dovedete si představit, jaké vzrušení vyvolaly události, o nichž píšete ve svém dopise, [4] i jejich důsledky – minulé a možná i budoucí. Jaké vyhlídky, pokud by bylo možné udržet týž směr! I zde doufám, že obdržím komentáře přímo od Vás, jestliže to zdraví Jeana-Clauda dovolí (předpokládám, že se již uzdravil; a prosím Vás, abyste mu vyřídila všechno nejlepší ode mne i od všech přátel). Nedávno se k nám donesl ohlas (velmi nepřímý a nezřetelný) nového Sartrova výboru. [5] I zde jsem velmi zvědav. Před 9 lety jsem napsal krátký článek, který v zásadě obsahuje náčrt toho, co pokládám za Sartrův současný program, [6] od té doby mne nepřestali prohlašovat za nerealistického utopistu, ale já si myslím, že některé skutečnosti, početnější, než se kdo odvažoval doufat před několika lety, se velmi přiblížily myšlence, že jisté formy solidarity, mimo oficiální rámce, by se mohly stát účinnější a zejména méně poznamenané rozmanitými ohledy, a tak přispět k postoji, který by více odpovídal myšlenkám než okolnostem a příležitosti. Neříkám to, abych se sám stavěl do popředí, ale jednoduše proto, abych ukázal, že určité myšlenky vzešlé z „jara“ [7] se vracejí i dnes, snad.
Máte pravdu, když zdůrazňujete, že státy, které nepotlačují a nezatýkají jednotlivce z politických důvodů, jsou vzácné, a uvádíte příklady. To je špatné a bylo by třeba umět s tím skoncovat. Ale mně se zdá, že by dnes bylo ještě naléhavější přimět některé státy, aby se držely striktní zákonnosti a neporušovaly zákony, které si samy daly nebo s kterými vyslovily souhlas. U nás byl nedávno ve Sbírce zákonů uveřejněn Pakt o lidských právech, podepsaný už dávno; [8] toto uveřejnění znamená nepochybně, že jde o oficiálně uznaný zákon či nařízení.
Ptáte se mne, zda jsem obdržel Bulletin de la Société française de philosophie s Lauthovou přednáškou o Fichtovi. [9] Bohužel musím odpovědět záporně. Poslala ho J[anine] doporučeně? Je třeba to dělat vždy. Až doposud jsem, myslím, dostal všechny doporučené zásilky, toto je po dlouhé době první vážná ztráta. Ostatně stává se, že zásilky zabloudí a dojdou pak až po dlouhé odyseji. – Už jste měla v ruce dva svazky M. Henryho o Marxovi? [10] Viděl jsem nedávno rozhovor s tímto autorem; [11] až doposud jsem se domníval, že „filosofie“ [Marxových] mladických spisů byla jenom Feuerbach trochu „střižený“ hegelovskou dialektikou. Zdá se, že v Německu se filosofie začíná trochu hýbat. Jedna za druhou se vyrojily nová knížka Tugendhatova (Úvod do analytické filosofie jazyka), [12] dva útlé svazky Fenomenologie dnes, [13] jeden posmrtný svazek Finka (Blízkost a vzdálenost) [14] s jeho různými články a přednáškami a drobný Janssenův svazek o Husserlovi. [15] Také jsem viděl oba svazky o mezích rozumu, které vydala (katolická!) Universita Saint Louis v Bruselu, [16] kde jsou zajímavé věci o Wittgensteinovi a hlavně Ladrièrův článek s názvem Propast [17] o poslední „krizi rozumu“, tj. krizi myšlenky důvodu. Pravděpodobně budu mít brzo separáty dvou článků z mého ubohého starého pera, jeden o platónské myšlence nesmrtelné duše jako autokinéton, [18] druhý se vzpomínkami na Husserla. [19] Ten druhý článek je součástí sborníku, který měl původně vyjít zde a shromáždit příspěvky filosofů z obou částí rozdělené Evropy. Ale naše nakladatelství (Academia) nakonec od své účasti upustilo a sborník má nyní vyjít u Nijhoffa. [20] Myslím, že budu mít jen jeden exemplář, a nebudu Vám tedy moci žádný poslat, ale jistě o mnoho nepřijdete.
Děkuji Vám také za novinky o Vás. Myslím, že jste zvolila nejlepší způsob, jak se zhostit universitních záležitostí a zkoušek na ENS. [21]
S nejupřímnějšími díky za sebe i všechny přátele a s prosbou o vyřízení co nejsrdečnějších vzpomínek a pozdravů J[anine], Robertovi [22] a Jeanu-Claudovi,
zůstávám prozatím (a navždy)
Váš nejoddanější
Jan Patočka
Praha 13. prosince 1976
Milá Florence,
dnes nebudu psát dlouze, zato ale snad něco podstatného. Nedávno přišla skvělá zpráva o osvobození jistých osob… [23] Nemohu se ubránit, abych nemyslel na onen báječný Výbor matematiků. [24] A zároveň si připomínám ono úžasné odpoledne na terase posázené stromy, odkud jsme se dívali na zelenou stráň, Jean-Claude a Vy mezi námi, jak jste nám mezi jiným vyprávěli o jistých úspěších onoho Výboru.
Existuje téma, které starý Masaryk rád vplétal do svých rozhovorů, téma „apolitické politiky“. Tento termín by v současnosti snad mohl získat nový smysl. Ona solidarita lidí, kteří prošli otřesem určitých přesvědčení a kteří se přes hranice dogmatismů shromažďují, aby se solidarizovali s lidmi, docela konkrétně! Všude je cítit, jak je na postupu.
Hodně jsem na Vás v poslední době myslel a totéž Vám mám vyřídit od dalších přátel.
Stále nevíme nic nového o Vašem plánu přijet sem znovu – jak to s ním vypadá? Upustili jste od něho? A co zdraví Jeana-Clauda, Vaší paní matky, Roberta?
Ještě před vánoci určitě napíši Vaší matce i Robertovi. Do té doby všechno nejlepší.
Váš upřímně oddaný
Jan Patočka
Praha 29. prosince 1976
Drahá přítelkyně, [25]
odpusťte tuto krátkou zprávu, byl jsem poslední dobou nemocen a také hodně zaměstnán. Ale hlavně Vám musím říci, Vám i Florence, i všem ostatním blízkým, že na Vás stále myslím s radostí a vděčností, a slibuji, že zase brzy napíši.
Jinak Bulletin de la Société française de philosophie s Lauthovou přednáškou [26] je už tři dny v mých rukou. Je to pozoruhodná a pro mne důležitá věc. Především proto, že Fichte se svou filosofií dějin je viděn v novém historickém kontextu, nikoli v oné tolikrát přetřásané závislosti na Francouzské revoluci, odkud vzešlo tolik chybných analogií, od Hegela po Marxe a další, nýbrž že Fichte viděl, co znamená ono zhroucení Svaté říše [římské] a co zahájil Napoleon způsobem, jak si počínal – a že [Fichte] nebyl nacionalista v moderním slova smyslu, ani imperialista. To staví celé dějiny německého idealismu do jiného světla, než jak se obvykle tvrdí.
Sám jsem se před časem v jednom článku o období 1770–1830 pokusil říci, že šlo o poslední varování na cestě ke katastrofám. [27]
Jistě pochopíte, že nemám žádné námitky proti Francouzské revoluci, ale proti chybným koncepcím dějin, které se jí dovolávají.
U Lautha jsou i jiné pozoruhodné věci – ale ty si nechám na jindy.
Do té doby mé upřímné díky a přání všeho nejlepšího do Nového roku Vám všem – srdečně a s vděčností Váš
Jan P.
Praha 12. ledna 1977
Předrahá přítelkyně, [28]
Váš milý dárek, velká práce M. Henryho věnovaná Marxovi, [29] mne zastihl za dosti zvláštních okolností. Právě jsem se vracel z výslechu, kde jsem vystupoval jako svědek ve věci obvinění z nedovoleného organizování a z poškození státního zájmu v zahraničí, v doprovodu „svého“ inkvizitora (vyslýchajícího), pověřeného mým vyšetřováním. Přišel ke mně domů hledat jakési texty, o nichž jsem vypověděl, že je mám doma, a o nichž on usoudil, že mají význam pro obvinění, v němž jsem byl předvolán, prozatím jako svědek. Vnikl do mého bytu v doprovodu písařky, která měla v případě nutnosti zapisovat, přijal s jistou dávkou nedůvěry dotyčný rukopis, prozkoumal obsah obálky, kde byl uložen, a pak ukázal prstem na balíček (či spíše balík), který právě dorazil z Paříže, žádaje mne, abych mu ukázal jeho obsah. Rozvázal jsem tedy provázek a před jeho užaslými zraky jsem vybalil titul, o němž ani osoba s chatrným ponětím o francouzském jazyce nemůže mít pochyb.
Text sám jen vysvětluje povahu „Charty 77“, [30] svobodné občanské iniciativy bez politických pretencí v užším slova smyslu. Protože asi znáte z novin význam této „Charty“ pro naši veřejnost i její obsah, zdržím se dalšího popisu tohoto textu. Jinak jistě pochopíte, že je pro mne nyní nemožné reagovat konkrétněji na Vaši milou a úžasnou zásilku, samozřejmě s výjimkou výrazu mé nejupřímnější vděčnosti, protože od pondělka jsem u výslechu od půl deváté či od devíti ráno až do večera, v pondělí to zabralo deset, v úterý asi devět, dnes asi osm hodin. Až doposud jsem to všechno snášel lehce. Dnes přineslo Rudé právo ostrý výpad na naši adresu – silný slovy, ale velmi chudý argumenty. [31] Kdyby ostatní komunistické strany následovaly příklad anglické, která vyzvala československou vládu, aby namísto zastrašování lidí a policejních opatření odpověděla argument po argumentu, jsem přesvědčen, že iniciativa „Charty 77“ by se brzy stala zbytečnou, protože veřejné mínění by bylo potvrzeno ve svých právech.
Drahá přítelkyně, odpusťte, že na tak podstatnou zásilku reaguji tak krátkým a abstraktním dopisem, pokusím se to vynahradit v budoucnu. A pozdravujte ode mne srdečně milou Florence, Jeana-Clauda a hlavně mého drahého Roberta, budu Vám nesmírně zavázán za informaci o jeho zdraví – jako jsem samozřejmě vždycky nesmírně vděčný za zprávy o Vašem zdraví.
S nejupřímnějšími díky
Váš oddaný
Jan Patočka
Praha 17. ledna 1977
Předrahá přítelkyně,
je tomu už týden, co začaly výslechy ve věci trestního řízení proti X, [32] kde vystupuji jako svědek (téměř němý). Váš milý dopis mi způsobil velkou radost, Robertův též, píši mu v téže obálce. Tušíte správně, že jsem dosud neměl příliš pokdy, abych se ponořil do četby dvou podstatných svazků M. Henryho, které jste mi tak laskavě zaslala; ale nahlédl jsem do nich několikrát, a hlavně jeden dobrý přítel, který mne požádal, abych mu je na několik dní půjčil, se do nich celý ponořil. Není mi moc dobře; od dnešního rána mne trápí bolest srdce, která je mi velmi na obtíž v situaci, již si umíte představit. Ale co si sotva dovedete představit, je kampaň v tisku a v jiných sdělovacích prostředcích, která se proti nám před několika dny rozpoutala. I patnáctiletí školáci jsou vyzýváni, aby odsoudili text, o němž nic nevědí, protože nebyl uveřejněn, a jak tvrdilo Rudé právo z minulé soboty, ani nikdy nebude. [33] Ale proč bych Vás rmoutil těmito „průvodními okolnostmi“! Když člověk učiní nějaké rozhodnutí, musí nést důsledky.
S pozdravem Vám, Florence, Jeanu-Claudovi
Váš oddaný přítel
Jan Patočka
Praha 24./25. ledna 1977
Milá Florence,
velmi Vám děkuji za Váš krásný dopis. Doufejme, že občanské hnutí za uplatnění základních práv bude mít všeobecný úspěch! Charakterizujete to přesně. My v tom neznamenáme mnoho, kdo by řekl, že myšlenky staré dvě stě let, myšlenky Jeffersonovy, Adamsovy, Rousseauovy a hlavně Kantovy, by mohly nabýt na aktuálnosti v době, která byla označována za skeptickou a cynickou? Ještě jsem znovu nenabyl rovnováhy, abych se mohl ponořit do studia, ale jeden společný přítel již prostudoval Henryho knihu, kterou shledal velmi zajímavou, zvláště vztah Fichte – Marx, pokud jde o pojem praxe.
Nechali mne na pokoji celý týden, kampaň, kterou proti nám rozpoutali, zdá se, slábne, ale může se to zase vrátit. [34] Za těchto okolností je každá řádka sympatií velkou posilou.
Výbor [35] nám velmi pomáhá, doufáme hlavně, že zdejší veřejnost postupně procitne z letargie, což bylo naším hlavním cílem.
Mnoho dobrého a krásného Vám, Jeanu-Claudovi, Vaší paní matce a Robertovi!
S pozdravem a posílen Vaším entuziasmem
Váš oddaný
Patočka
Praha 17. února 1977
Drahá přítelkyně,
Předrahá Florence,
pochopíte jistě, že nemohu psát příliš dlouze – ale aspoň slůvko odpovědi na Váš krásný povzbuzující dopis. Nemáte představu, nemůžete ji mít, jak nezměrná hloupost, znásobená navíc strašidelnou rezonancí, se na nás sesypala. Nemáme bohužel žádnou možnost veřejně se hájit. Náš protivník udělá všechno možné, aby nás umlčel, nakolik to jen lze: naše přístupové cesty k evropskému veřejnému mínění jsou krajně zúžené. Přesto možná Le Monde čas od času přinese něco ode mne. [36] Ale co je to proti tomu všemu, co bych Vám chtěl říci, Vám a Robertovi! V každém případě až doposud snáším vše v dobrém zdraví a s veselou myslí. Dnes opět začínají výslechy, zjevně na jiné úrovni, jsem docela zvědav. Odpusťte proto tuto uspěchanou zprávu. Neštěstí je, že duch nefunguje dostatečně klidně, aby bylo možné důkladně promyslet vše, co by bylo třeba promyslet a napsat.
Slibuji Vám, že Vám co nejdříve pošlu opravdový dopis. [37]
S pozdravem Vám všem a s velkým díkem za posilující sympatie
Jan
Vybral, přeložil a poznámkami opatřil Filip Karfík